úterý 20. března 2018

KAŽDODENNÍ PŘÍBĚH MEZI ŽENOU A MUŽEM

Oba spolu přestali mluvit, odcizili se po jedné větě. Proč stojíme o lidi, se kterými to nikam nevede? Proč máme tendenci jim ustupovat, snažit se s nimi navázat tu nit, která se přetrhla? Co se to v nás v té chvíli děje? Potřebujeme si něco dokázat? O čem tohle celé je? O
tom, dostat to, co jsme ztratili nebo spíš zkusit dát novou šanci, vyřešit neshody? A co když druhý nechce? Co když jediný problém, který tohle způsobil, jsou slova, za které není potřeba se omlouvat?
Proč? Chtěl přece dotyčný muž znát pravdu, a ta byla vyřčena. To jsou otázky co? A co k tomu dál?

Mám tohle, klasický pohled ženy.
Za to, že druhá strana nevzala ona slova můžeme snad za to? Za nevyjasnění v podobě komunikace a myšlení? A kde je potom následný krok k blízkosti, pochopení? Přestal být! Strana to vzdala a druhá po něm touží? O tom to je? Proč?
Z pohodlnosti?
Z chybění?
Z rozvoje?
Z osamělosti?
Z přerušení dotyků?
Těžko říct.
Sám člověk někdy nezmůže nic, může se zdát. Opak je ale pravdou. Ten správný krok je vždy v nás. V tom, jak ho vidíme, cítíme a vnímáme.
A co ona druhá strana? To už není na nás. My jsme kus nitě podaly. Pokud nebude přijata, život jde dál. Čas utíká a my s ním. Máme hodně věcí na srdci i na jazyku, ale někdy je lepší jít dál beze slov, která nechtějí být přijata. Někdy je to tak lepší. Časem se uvidí, zda to mělo tak být. Nit přestřižena v jedné jediné pravdivé větě. I tohle se stává a často - kdy jeden se uzavře do sebe, do svých pocitů, do toho co v něm věta způsobila. Ale proč?
Kde je ona reakce? Ona věčná slova? Schovala se?
Dostavilo se nečekané? Mohu se tisíckrát ptát, ale na tohle já odpověď neznám a nehodlám jí hledat v někom, kdo sám nechce.

Proč?
Vždy je to na nás, co chceme nebo nechceme druhému říct, čí chybu popsat nebo ukázat. Tohle se běžně děje. Žijeme podle toho, jak to samy vnímáme a cítíme. Otevíráme se člověku pouze, když samy chceme, a když cítíme oporu. To je další věc k tomu všemu, včetně pochopení. A to se nedostavilo, jinak bychom tu naši pomyslnou nit nepřetrhly a následně několik hodin spolu nekomunikovaly, nereagovaly na sebe. A ano tohle se děje pokaždé, když spolu dva lidé odmítají mluvit.
Chtějí znát druhého slova, myšlenky, ale jakmile jsou vyřčeny, nastane ticho. Ticho, které přehluší celou místnost. Není tohle
zvláštní? Proč chceme znát něčí mysl, něčí slova nad něčím, když vnitřně nechceme znát onu pravdu? Proč to stále dokola zkoušíme, ale vždy jsme z toho zklamáni, překvapeni nebo naštváni? Proč v nás
převládne pocit uzavřít se do sebe a nekomunikovat, nehledě na následek? Mlčíme, a pak se jen divíme, co se za ten čas stalo. Jenže co se stane s oběma dotyčnými mezi tím? Jeden přemýšlí nad druhým. Jeden si zničil náladu a ničí ji dál. Mezi dvěma lidmi se začne tvořit zeď, kterou dovolili postavit. Čím? Přece nevyjasněním! 
A teď? Stále se oba míjejí mezi sebou. Jeden zkusí něco, druhý nereaguje a tak stále dokola, až nastane ticho, a zeď oba dva od sebe odvrátí. A teď není mezi nimi nic. V místnosti je ticho, navíc
ona zeď mezi nimi jim nedovoluje promluvit. Nepříjemná situace, kterou si oba mezi sebou vytvořili svým nejednáním a svým postojem k situaci. Otázka je, zda to stálo za to. Kromě ztraceného času, zdi a přetrhané niti. Opravdu tohle měli zapotřebí? Třeba ano, třeba se
tím naučí, jak k sobě přistupovat, jak je potřeba spolu mluvit, vysvětlovat si a nebýt k sobě lhostejní. Možná tohle potřeboval každý z nich, aby k tomu nedocházelo. Otázka je - pomůže jim to? A co s tím vším udělají? Půjde tohle obnovit, když se oba dva už
míjejí? Myslím, že se na to potřebovali vyspat, potřebovali od sebe čas, který byl de facto zbytečný tak, jako celá vzniklá situace.
Já se ptám, proč tohle dopouštíme nejen sobě, ale i druhému, a pak se snažíme věci napravovat, i když nám to v prvních hodinách nejde. Co kdybychom na věci reagovali jinak? Otázkami, pochopením, komunikací… Proč vybíráme tu těžší variantu uzavření, ztrátu našeho
času, ztrátu nálady, dumání nad situací a následným přehráváním v hlavě? Kde se v nás tohle všechno bere? V mnoha knihách se dočtete, že k tomu, aby dva lidi fungovali, ať jakkoliv - v páru, v práci, v přátelství, musí spolu komunikovat, pochopit se a vcítit se do druhého. Kam se tohle ztrácí, když nám na někom záleží? Kde se ta vědomost, kterou obecně všichni známe, ale v tomhle nepraktikujeme, schová? Je snad za naší nedostupností, za strachem, který máme? 
Je toho opravdu v nás tolik, že se pak už bojíme něco říct, a tak raději čekáme? Čekáme na něco, co nemusí přijít? Ztrácíme pak všechno to, co jsme do teď stavěli? Jednou větou? Proč tohle dovolujeme? Proč jsme tak zabednění, tvrdohlaví a slepí? Kde se stala ta chyba v systému, stále si dokazovat, že všechno jde složitější cestou, než tou jednoduchou? Kde jsme v hlavě vystavěli způsob, čím víc do toho vkládáme čas a energii bude to za něco stát? Copak v sobě nepoznáme, kdy je čas přestat s touhle blbostí?! Co se
takhle začít na to dívat jinak? Co dávat šance, ale ne ty stejné?! Co tomuhle předejít a mluvit jasně, ptát se, chápat, tolerovat. 
Není tohle lepší, než všechny ty kraviny, které dokážeme dělat tím, že si věci domýšlíme, než abyste to vzali do svých pevných rukou, své čisté mysli a slov?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se napsat svůj názor.