úterý 16. ledna 2018

ZAKONČENÍ ROKU 2017

Tenhle rok jsem opravdu nevěděla kam dříve skočit a co dříve udělat. Ke konci roku se mi toho tak moc nahrnulo, že jsem nevěděla, kde mám hlavu a kde nohy. Sranda co? No, mě to tak úplně nepřišlo, dokud jsem si sama neřekla co je pro mě podstatné. Zda opravdu zdobit
stromeček, užívat svátky u televize, baštit cukroví, které bych musela upéct nebo být konečně ve svém a dát si nohy na svůj VLASTNÍ GAUČ?
Jednoduše zvítězil vlastní gauč, ale ta představa k
tomu byla tak daleká. Jenže moje výdrž, a řekněme spíše umanutost, byla větší.

Tak jsem se do toho dala. Vás vypustila, spolupráce odmítla, psaní zavrhla a přátelé? Ty se pro jistotu neozývali. A jako každý člověk jsem chodila ještě k tomu do práce.
Nevadí, dala jsem se do toho. 
Vyklidila bordel, který tu zůstal, roztřídila kuchyň, vyházela věci, všechno umyla a srovnala. Nakoupila jsem barvy, válce, pytle, hadry, gauč, dekorace a každý den, který do Vánoc zbýval, jsem vyklízela jednu místnost po druhé, omývala zdi, malovala a přestěhovávala nábytek znovu a znovu. A tak to šlo pořád dokola. Někdy jsem dokonce musela oškrábat už namalovanou zeď a znovu namalovat… Přesně v téhle
chvíli mě popadala panika a oči se mi chtěly zalít slzami. Ale vydržela jsem! Dokud jsem si 27. konečně nesedla, teď už na svůj gauč. Unavená, ale spokojená. 
Tak dlouho jsem potom toužila a chtěla to a ono to přišlo!
No a divíte se co 24.12? Samozřejmě jsem měla Vánoce, ale po
svém. Večeře s babi a dědou a pak víno, pokec a hry s druhou polovinou rodiny. Nevadí mi, že jsem neměla svoje Vánoce ani dárky.
Nejsem jediná, a ani nikdy nebudu. Jsou lidé, kteří je prostě mít nemohou.( Nebo sami nechtějí) Já jsem je mohla mít, ale vybrala
jsem si jinak. A tak jsem si v klidu lebedila v tom svém malém království, které jsem dávala dohromady. Jistě, měla jsem omezení, co se týkalo nevyhození příšerné starověké stěny, kterou moje mamina dostala od prababičky a moje babina je na ní fixovaná jako malé dítě na svojí první hračku. Co si budeme povídat. Někdy
si myslíme, že staré věci majitele, který tu není, nám
ho nahradí, ale opak je pravdou. Nikdy to tak nebylo a nebude. Člověka máme mít v srdci a ne v majetku. No co, každopádně řeklo se mi nevyhodit, ale neřeklo se nerozebrat. Takže jsem postupovala po svém. Něco jsem použila a zbytek schovala. Nemám ráda omezení a diktování. Tak jsem si pouze hrála se slovy po svém, a teď jsem ve
svém.Schází mi ještě moje nová kuchyně. Zbývá pár detailů a
mám tu vše.Tohle u nás probíhalo ke konci roku 2017. Moje renovace
k mému bydlení. Pendlovat mezi prací a renovací. Po většinou sama, kromě tří pomocí, které jsem tu měla.První bylo vymalování koupelny, které mi zajistil pan Božský. Druhou pomoc odvedli moji bratránci, kteří museli rozebrat starověkou stěnu, kterou bych sama
neurvala. A rozhodně jsem se o to ani nepokoušela,
protože jsem vůbec neměla všude modřiny a namožený záda. Třetí pomoc byla v bratránkově slečně, která se nabídla na pomoc vymalování obývacího pokoje a následně mi dala tři plátna. Takže těmto lidem ze srdce děkuji za to, jakou pomoc mi v těchto dnech nabídli. 
A věřte mi, tohle je nad všechny dary světa. Pokračování toho všeho asi znáte. Pomalu jsem se vrátila k psaní knih, stále omezuji své tzv. přátele a pěji na sebe neuvěřitelnou hrdost, jaká jsem to holka
šikovná, která se neztratí. Vymyslela jsem si nové plány do roku 2018, ale než jsem se nadála a rozkoukala se, ještě ten večer tu všude lítaly ohňostroje a petardy, a já si uvědomila, jak dobře mi je. Byla jsem ve svém novém s milovaným Frederykem, notesem
na klíně, na kterém jsem psala knihy a věděla jsem, že
tohle mi stačí a naplňuje mě. 
A až bude končit rok 2018, tak budu vědět, že mi nebude vadit být zase v novém se svým milovaným Frederykem, notesem na nohou a třeba i něčím nebo někým dalším… Byla jsem a jsem šťastná tím, co se dělo.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se napsat svůj názor.