středa 5. července 2017

DĚDA A JÁ

Sedím na prosluněné terase, nohy mám nahoře na křesle. Vedle mě je stůl, kde mám horkou kávu, jejíž vůně se mi line přímo do obličeje, popoháněna slabým letním větříkem. Hlavu mám namířenou na klín, kde se snažím zprovoznit můj notebook.
"Ahoj, spisovatelko."....Vytrhne mě hlas, který pochází od dědy.
"Čau dědo."

"Potřeboval bych tě."...line se z jeho úst. V hlavě už mi naskakují scénáře, co bude asi potřebovat. Uklidit seno, posekat dříví, dojet nakoupit. S lehce povytaženým obočím, čekám co z jeho úst vypadne.
Nic, mlčí.
"No, co potřebuješ?"
"Posekat trávu."
"Teď?"...s udivenou tóninou v mém hlase na něj koukám. Nechápavě na mě hledí, jak jsem mu odpověděla.
"Tak nic, tebe to stejně nezajímá."...bez souvislosti toho všeho, mi odpovídá.
"Máš, pravdu asi mě to teď nezajímá."
"Tak na mě nemluv."
Náš, konečný hovor je u konce. Zaskočena jeho reakcí, sedím a hledím do své, teď už zapnuté obrazovky notebooku. V hlavě si přemítám, proč zrovna teď, je pro něj důležité posekat trávu do jedné kárky. Ano, teď v pravé poledne, kdy slunce dosahuje do neskutečných výšin, jeho paprsky jsou nejostřejší. Naše květiny na slunné terase se podlamují pod dopadem letních paprsků. Ale, on teď potřebuje sekat.
Ani na něj nemusím koukat, jak slyším jeho uštěpačné poznámky nad mým psaním, nad tím jak mě vlastně nic nezajímá, jak ještě nemám vydanou ani první část knihy....
Ano, mám možnosti.
- Odložit notebook, ze svého klína, zvednout se a opravdu mu jít posekat jednu kárku trávy. Pro jeho spokojenost.
Dokážete si představit, že to opravdu udělám?
S výrazem, totální nespokojenosti, naštvanosti, budu přehlížet jeho slova, která vyřkl.Jenom pro jeho spokojenost, mít věci teď hned.
Za situace, kdy jsem se ho dotkla mojí upřímností k dané situaci. Za předpokladu, že jsem měla sama své vlastní plány psát a rozvíjet se. Bych, je zavrhla pouze pro jeho potěšení?
Ano, ta možnost tu byla.
- Tak jako další možnost, mu vysvětlit. Proč zrovna, teď to není moje priorita, která nezapadá do té jeho. Tyhle slova by neměli význam. Totální ignorovanost, mého dědy mluví za vše.
"Prostě na mě nemluv. Nemluvím s tebou."
Proč? Kladu si v hlavě, proč mám jít dělat věc, která není přínosná pro mě. (Tak a teď vypadám jako sobec.)Mohla jsem jít, s dobrým pocitem, pomoci svému dědovi. Ulehčit mu jeho práci, za jeho nevýslovných stále trvajících uštěpačných poznámek, bych snášela jeho slova, ale měla bych přece skvělý pocit. Jistě, pocit z toho, jak jsem byla užitečná a druhý si toho nevážil.
Proč? Znovu se ptám proč? Opravdu, by mi to za to stálo.Pomoci, ale sama být zneuctěna. Pobouřena slovní bouři z jeho úst? Nemusela, bych kdybych je ignorovala. V tom směru, vyslechnout si je, ale chápat proč je nahněván. Je nahněván na sebe ne na mě. Nahněván na to, co ho vnitřně, ničí,štve nebo strachuje. A já jsem pouze hromosvod, který jeho slova může snést na zem. Pomoci mu ulevit.
- Jenže,já jsem si nevybrala ani jednu tuhle možnost, ani jinou další, kterou bych tu mohla popisovat.
Třeba. "Jistě, že ti tu trávu posekám ráda, ale až nebude svítit."
Ne, vybrala jsem si zůstat s nohama na křesle, hlavu mít zabořenou do notebooku. A občasným zrakem se podívat na svého dědu, který měl trávu posekanou během 5 minut. S tím, že se na něj přišla podívat má teta. Ne, nepřišla mu pomoci. Přišla se podívat s Koblížkem (bratránek)
Zkusil to.
Ano, zkusil to i na ní.
"Posekáš mi tohle?"
"Teď, v tomhle vedru? Ses zbláznil ne?"
Konec, neřekl jí nemluvím s tebou. Neřekl jí absolutně nic, začal s ní mluvit o jiných věcech.
S pozorováním svých očí, jsem jenom tiše hleděla. Než, mi to nedalo.
Promluvila jsem.Jistě,nemělo to, žádný efekt, ani jsem ho neočekávala. Ale chápala jsem to, chápala jsem proč zrovna teď, chtěl po mě posekat trávu. Nebylo to, že by to nezvládl. Nepotřeboval mojí pomoc, on jí chtěl.
Chtěl jí, protože má strach. Ano, má strach o ty věci, které dělám a kterým nedokáže porozumět. A já to chápu. 
Jsme jiní, naše generace je jiná. Komunikativní, učenlivá, čtenářská, líná, svá, nekompromisní, vynalézavá a kilometrová.
Ale jemu nezáleží na jiným, jemu záleží na mě. Protože, já jsem ta z rodiny co nepotřebuje pomoc. Co, dělá věci po svém, co se nebojí být nepohodlná (i když, jsem někdy sakra líná a neproduktivní.), co je svá. Jsem snivá, jsem usměvavá, ale dokážu být i arogantní, přísná, nechápavá, ignorantská, pracovitá....dokážu toho o sobě popsat dost.
Jenže, o tom to není je to o tom, že má strach, aby to co dělám někam vedlo, abych se neztratila a uměla to co umí on. Převzala jeho zkušenosti, myšlenky.Já to chápu, jsem za to ráda a tohle jsem dělala celý svůj život. Poslouchala, ignorovala svojí povahu, svojí duši sebe. Dávala přednost jemu, jeho pracím, snášela jeho chování, několikrát se s ním pohádala,nemluvila, ignorovala jsem ho, vysvětlovala jsem mu to. Marně.
On, je hlava rodiny a vždy to bude podle toho jak chce on. Ale, ono to nejde, už to takhle se mnou nejde. Poslouchám jeho slova, ale nežiji jeho upracovaný život. Nevnímám to, co vnímá on. Myslím jinak, vidím to jinak, navrhuji mu věci jinak a on neposlouchá, rozčiluje se na mě, nemluví se mnou.
A to vše, protože sám po celý život zvládá vše rukama. Nerozumí dnešnímu světu, i když se ve světlých chvilkách snaží porozumět. Vždy to skončí stejně. "Bez práce nejsou koláče.Jedině rukama se uživíš."

Můj milovaný dědo, chápu tvé strachy. Tvé dcery, pracují stále rukama, ty pracuješ stále rukama, tvá žena vždy pracovala rukama, kluky učíš pracovat rukama. A ano, všichni pracují, jenom já jsem rezignovala. Ne, protože bych sama chtěla, ale protože jsem k tomu dospěla. Ano Dědo, dospěla jsem do stádia kdy chci víc, po sobě po ostatních. Kdy chci, aby jste už nikdy nemuseli těma rukama pracovat, tak jak jste byli/jste zvyklý a to co dělám. Nedělám z velké části pro sebe, ale pro Vás. Pro vaše dobro, pro to ukázat vám, jak tenhle život ta dnešní generace není špatná. Jak,jdou věci udělat jinak, než rukama. 
Jak jde naslouchat svému vnitřku/následovat to co opravdu chcete.(plnit si sny)
A jestli je na mojí cestě, Vám to stále dokazovat/opakovat, tak to budu stále dokazovat/opakovat. Pro nás všechny,pro to,aby jste viděli, že to jde, že to dokážu pro sebe/Vás.
A ty Dědo, ty to uvidíš. 
Konečně, zaznamenáš tu realitu, kterou vnímám já a v které žiji. Ve které, se každé ráno ocitám, šťastná s pocitem správnosti toho směru, kterým jsem se vydala. A zda se tohle naše dnešní "vystoupení" má opakovat den co den znovu a znovu. Tak ať se opakuje, protože já pak vím, že stále o mě máš strach o to co dělám a o to jakým směrem jsem se vydala. A tak ti děkuji.
Děkuji ti, že jsi.


A tímhle vším bych, vám chtěla ukázat. Jak nám naše rodina, ukazuje své strachy o vás, i když si nemyslíte, že to tak je. A, věřte mi ono to, tak je.
No a k tomu všemu,nemyslete si i já někdy tohle nevidím a uvědomím si to až potom všem odehraném divadle, co je pravidelně mezi námi. Vždy, když se pustím do něčeho nového, do věcí kterým nerozumím, které neumím. Tak tohle je pak silnější, než kdy jindy. Jeho ústní bouře a já jsem prostě hromosvod.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se napsat svůj názor.