neděle 14. května 2017

HŘBITOV BLÁZNŮ

Jak popsat emoci, kvůli které jsem sedla do auta a jela na hřbitov? Říkejme jí, třeba zvědavost. 
Zvědavost, která mě táhla podívat se, do pro mě neznámého hřbitova.
Jsem tady. Stojím před velkou železnou bránou. Řetěz je obtočen, okolo brány.
V první chvíli, hledám informace. Nic, žádná otevírací doba, žádné informace. Poodstoupím od brány, zahledím se dovnitř, na druhé straně vidím branku.
Všímám si, ale i velké aleje, které je po celé délce hřbitovem. Za jiné situace, bych si tam představila koně s honosnou bryčkou.
Vím, že to je omyl a tak moje honosná bryčka ujíždí do dále, lehce projede břečťanovou zdí, jakoby tam nebyla. Místo ní nastoupí do role, kůň s povozem plný dřevěných rakví a těl bez obalů. Pohozených na voze.  
Lehce se mého těla zmocní husí kůži. Mám možnosti, otočit se jet domů, být rivalem a ukojit svojí zvědavost. Tedy, přelézt zeď a podívat se co mě to tam táhne.
Zkouším se otočit, ale nedá mi to. Jdu po celé délce zdi. Až hřbitov pomalu obejdu, k té malé bráně na druhé straně. Toho všeho. 
Nadechnu se. "Maximálně mi někdo vynadá a pošle mě pryč."
S opatrností přelézám zeď. Zastavím se, kapky deště na mě dopadají. "Pláč nešťastníků."( Pomyslím si.)
Seskakuji na pevnou zem. Procházím mezi stromy, porostlými břečťanem.
Dostávám se k rozpadající stavbě. Vnitřek mého já,mi nedovolí jít dovnitř. Pouze budovu obcházím, všímám si podsklepení. Zastavila jsem se.
Hledím dovnitř. Strnula jsem. 
Nevím, zda bych měla odvahu jít dovnitř. Nejdu tam. Vzdávám to, jdu dál od toho zla co cítím dole. Nejsem si jistá, jaké příběhy se tam mohou odehrávat.
(Jestli jsem blázen? Ne, jenom poslouchám svoje vnitřní já.)
Obejdu tedy celou budovu. Mé kroky mě zastaví, přímo před budovou samotnou. Neodolávám vytahuji fotoaparát a fotím.

Hraji si s myšlenkou nafotit vše co mi přijde zvláštní. Co má podstatu. Znovu tedy obejdu budovu. Jsem zakryta břečťanem, před kapkami deště, dopadající na stromy nade mnou. Slyším hlasy, slyším kroky. Strnu. "Tohle byl, blbej nápad." ( Koluje mi v hlavě.)
Pomalu se otočím, za sebe. Nikde nikdo. 
Jsem uprostřed ničeho. Ničeho, jménem Hřbitov duchů.
Začínám si myslet, zda opravdu nemá důvod, tahle zeď. Zeď, která ukazuje prostor, do kterého se nemá lézt. Prostor, který má být zakryt.
Nadechnu se, podívám se okolo. Jsem pod mohutným stromem, z listů na mě padají kapky deště. Stále ty hlasy slyším, přibližují se. Boty, které zakopávají o pohozené dřevo na zemi. Rozhlížím se, stále nic.
Nemám strach, nazvala bych to, divným pocitem. Pocitem, z toho zda se to opravdu děje, zda to není v mé hlavě, v představě.
Rozhodnu se vyjít ven. Vyjdu na prostor před, rozpadlou budovou. Jsem všem na očích, nezakryta stromy, kapky na mě volně padají. 
Je to tam, přibližuje se to. Z toho samého místa, odkud jsem vylezla. Vylézají tři mladí kluci. Jako oni koukají na mě, koukám já na ně.
Všichni jsme si vědomi, toho, že tu nemáme co dělat. Jak oni, tak já. Tudíž okolo mě, projdou dále. K prvnímu hrobu, u kterého je náhrobek.
Povídají si o historkách hřbitova, o odvaze lézt tam. A mnoho dalšího. 
Pomalu je míjím a jdu do středu toho všeho. Scházím vyšlapanou cestou do zakrytých kopců, těl.
Uvědomuji si to.




Jdu vždy pouze, po hlavní cestě. Nechci šlapat tam, kde nemám. 
Znehodnotit, schránky těla, ležící pod břečťanem. Ať už to tělo je kohokoliv, měl by mít právo na svoje, tady zarostlé místo. Na koberec, zakrývající hrůzy toho všeho, co se tam v té době dělo.
Jistým způsobem mi to přijde, jako prales. Prales, kde se odvážím jít jenom tam, kam mě nohy zanesou. 
Nohy mě zanesly na hlavní cestu do aleje. Stojím uprostřed.
Hlava mi brouzdá po obzoru. Dole pode mnou, jsou další koberce.
Koberce, prorůstající stromy, okolo.
Jakoby na mě, mezi kapkami deště promlouvali. Šeptají něco zlého, něco co se mi nelíbí. Nedokážu přejít hranici aleje, abych tam šla. Nejde to, nohy nejdou, já nejdu, moje mysl nechce jít.
Místo toho, jdu směrem,k malé brance. Uvědomuji si, kolik lidí tu musí být neprávem. Z kolika lidí, udělali další lidé blázny.
A tak jim nezbylo, než se blázny stát. Vím, že tohle místo má svoje tajemství. 
Tajemství, která se nedozvíme, která si můžeme pouze předávat nebo představovat.
Tak jako, jsem si já představila koně a nespravedlnost druhých.
Je to pouze představa, představa kterou jsem se nechala unést, která se vyrojila z mé hlavy. 
Nechám představu, představou. 






Myslím, že je čas jít. Viděla jsem, co jsem vidět měla. Dozvěděla jsem se, co jsem údajně vědět potřebovala, i když si nejsem jistá zda to vím. 
A tak jdu. 
Jdu tam, odkud jsem přišla. Malou cestou, procházím k místu, kde jsem seskočila na zem. Zandám fotoaparát do brašny. Rozhlédnu se po, všudypřítomné zeleni. Věnuji tomu všemu, tajuplný úsměv a jdu lézt tam odkud jsem přišla. Na zdi, se naposledy zastavím. 
Vím, že tohle místo má své zvláštní duchovno/život. Říkejme tomu atmosféra - pocity - kouzlo, jak chcete.
A tohle vše, co se tu děje každý den. My nevidíme, ale cítíme. Cítíme to, co nám je povoleno cítit. Pro někoho je to zloba, stesk, odplata, bláznovství, oddych, uvědomění, zrada, touha po pomstě, ale i klid.
Chápejme, že se tu odehrávalo/odehrává, více jak 4000 tisíce, příběhů lidí, bláznů, vrahů, ale i nespravedlnosti.

A pokud sami chcete, vědět více a nejenom tušit, představovat si a mnohé.
Můžete na prohlídce večerní prohlídce hřbitovem.
Zde dávám odkaz a informace, které jsem si našla dnes. O den později.



































Foceno/ NikonD3100
Apple Iphone 6S Plus

Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se napsat svůj názor.