pátek 31. března 2017

YOUNGSTERS

Hudba a taneční kroky, patří neodmyslitelně k sobě.
Co se, ale děje, když ani jedno z nich nezapadá? Ani kroky ani hudba.
Je to katastrofa?
Ne, není to požitek emocí. Ztrácí to emoční potěšení. Co to vlastně je?
To je ta věc, kvůli které při tanci máme husí kůži na ruce.(Emoce) Prožíváme, každý jeden pohyb, tanečníků na parketě. Co když ji, ale nemáme?
Co, když si už po skončení vystoupení, nepamatujeme název, ale prožitek? Co, když tam není, ani ten prožitek?
Tak, už si během a po konci nepamatuji nic. Nevnímám.
Možná, nám v hlavě naopak zůstane, nějaký jiný okamžik, jako z minulého roku v Benešově.


Nepamatuji si skupinu, jediné co si pamatuji, je kroucení se těl tanečnic. Opravdu, si většina trenérů, představuje jako tanec kroucení? Natřásání těl mladých holek? 
A kde je prosím pěkně, ten příběh toho tance?
Hudba a tanec mají mít přece příběh? Pokud, se nemýlím. 
Ten příběh, Vás buď stáhne do emočních vod, které se většinou bojíme na veřejnosti oddat, anebo vás absolutně nezajímá.
A pak, je tu varianta zapamatovat si pouze to co se nám nelíbí.
Ano, tohle se stalo mě. Zapamatovala jsem si taneční kroucení bez jména, bez jediné pozitivní emoce. Pouze, jsem nechápala, kdo může náctileté tohle učit. Není to už vulgarita? Jedná se o pohled. (Při starších skupinách dívek, to nesouvisí s vulgaritou. Znají nejenom doby kroucení s přidáním záseků, ale i své tělo. Vědí, co je na hranici vulgarity a vášně při tanci. - Pocit vyspělosti.)
Pouze s pocitem nechápavosti, jsem zůstala stát. Myslím, že snad vyhrály a jednalo se o nějakou no námi skupinu z Benešova. 
Za to, si moc dobře, pamatuji potlesk. 
Potlesk, linoucí se sálem, z rukou rodičů, přátel, ale i mě.
Seděla jsem v přední řadě, nadšena, pohlcena emocemi. V hlavě mi kolovalo jedno, oni jsou jedineční. Umí vložit cit do tance, a je to opravdu tanec s příběhem. Dokáže vás to pohltit. Pamatujete si jejich název, který šíříte dále. Předáváte jejich energii, kterou do toho vložili. Youngsters. 

(pozn. Dům dětí a mládeže Benešov)




A dnes?

Byla jsem na taneční soutěži v Plzni a v Týnci nad Sázavou a tohle si pamatuji.


" Občas, by mě zajímalo o čem to je být v týmu? Vždy jsem si myslela, držet při sobě, podporovat se, respektovat… Dneska, bych to měla asi přehodnotit?
Jelikož, vidět tančit tým, odhazující - ignorující jednoho člena ku prospěchu všem, se mi nezamlouvalo. Neviděla jsem v tom pointu. Co to znamená, zahodit pro jednoho vše?
Byla vidět nesoudržnost, poté rozhozenost celého týmu. Copak to stojí za ten končící výsledek, nechat v tom jednoho důležitého člena, protože se bojíme chyb?
Neumíme držet, vydržet? Asi to vidím jinak, než bych měla, za případnou kritiku se omlouvám. Jenže, tohle není to, co jsem si představovala. 
Přirovnám to k minulému výletu ze skupinou Youngsters.
Chtěla jsem se od nich sama odpojit a jít si do McDonalda pro kávu. A jaká byla odpověď?
"Můžeš jít, ale vezmeš všem. Buď jdeme všichni, nebo nikdo."
Tak, tohle mě dostalo. Tohle není tým, tohle je rodina. A jako v každé rodině to občas zaskřípe. Co tím myslím?
Ale, no tak každý z nás se cítíme jedinečným a to jsme, ale musíme si uvědomovat, jaké jsou naše taneční chyby, bez toho se nemůžeme posunout dále. I o tom to je o věčných diskuzích.
Proč, jsme to nevyhrály? Proč máme špatné výsledky? Vždyť to video vypadalo dobře? Neudělali jsme chyby?
Srdce na ruku. Děláme chyby, a pokud budeme stát proti zdi, neprorazíme jí. Musíme, udeřit (porazit zeď) bez toho, není šance vyhrát, postoupit.
Ano, i občasná kritika je v tomhle směru ku prospěchu všem. Posune nás dál a hlavně pokud máme dobře našlápnuto, nenechejme si to zkazit kvůli našemu egu, že chyby děláme.
Čím, dřív si to uvědomíme, tím dříve budeme stoupat nahoru k medaili, k něčemu většímu než jsme my sami.
A tak držím palce, celé téhle rodině, aby šli tou cestou, kterou si sami vybrali. Ojedinělost, vytrvalost.
Odtrhnout se od stereotypu místních skupin a spolku. Držet si své vlastní tempo, které je přínosné pro všechny členy téhle velké rodiny. 
(Růst, bojovat, někdy i bez podpory spolku a rivality.)
Už, jenom velkým zásahem, do toho zkusit něco nového. Něco co třeba, zaplní tuhle velkou mezeru. První taneční Y cup.
Kdo, z Vás tady, má nebo měl na to vrhnout se poslepu po něčem novém?
Já, možná ano. 
Oni také, zkusili uspořádat svojí první taneční soutěž. Tak, tohle musí mít velkou odvahu ne?
Já, myslím, že sakra ano!
Jako rodinný tým Youngsters, se sami vrhly do neznáma.
V tomhle směru jsou nezkušení, ale překonávají se. Jsou odvážní, a tohle se mi na nich sakra líbí. Posouvají své vlastní hranice, kdo z nás to kdy udělal?
Zkusil opravdu překonat to, čeho se bojí? Ruku na srdce? Kdo, z Vás opravdu někdy riskoval?
Oni ano, a výsledek?

Stálo to za to. Plný taneční sál účastníků, skvělá atmosféra, pohoda, potlesky.


Ostych?
Ale, jistě i ten tu byl, a co?
Nikomu to nevadilo, naopak i tak to mělo tu jiskru - hodnotu. Chcete mi oponovat?
Klidně, ale berte v úvahu, jednu věc. 
Vše nejde plánovat ne?
A z neočekávaného máme největší zkušenosti. Musíme umět reagovat. Vše zlé je k něčemu dobré, nemyslíte? Já, bych řekla z vlastní zkušenosti, že sakra ano. A buďme soudní.
Kritizovat je lehké, když sedíme doma na zadku a neděláme nic pro sebe natož pro druhé, tak si tohle odpusťme ano?
Pokud, chceme soudit.
Udělejme kroky k nejbližšímu zrcadlu. Podívejme se sami do zrcadla a schválně? Neříkejte mi, že i tak budeme k sobě jenom kladní, pozitivní? Byla by to lež.

A já mohu k tomu všemu dodat, můj velký obdiv této taneční rodiny. Přeji, jim, aby další Y cup, byl ještě dál, než ten první letošní.
Aby se posunuli, k dalším odvážným krokům, k mnoha medailím. A zkušenostem. 
Aby stále neztráceli tu svojí jiskru, dostat z lidí emoční stránku. 
(Husí kůži na rukách)
Aby těm co, je letos nepodpořili. Ukázali, co v nich opravdu je a věřím, že v nich je mnoho. A ještě nám všem ukáží, kdo vlastně jsou, a co v sobě mají. A tak jsem Vám, drazí Youngsters, popřála, co jsem chtěla a brzy na viděnou. Těším se, na další vaše taneční kreace v podobě příběhů. "




Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se napsat svůj názor.