UDĚLALA JSEM CHYBU

Chyby nás, posouvají napřed. Každá chyba, je dobrá k uvědomění.

Ano, ještě je stále stejný den. Stále jsem na sebe vnitřně naštvaná.

Jenom se změnila jedna podstatná věc. 

Uvědomila, jsem si, proč jsem skončila tady.

Tady, nahněvaná na sebe. Nahněvá na to, na jakém jsem rozcestí. 

Na tom, proč se tím zabývám.

Většina se bojí chyby přiznat, je to lidské. Chtít se cítit v téhle době dokonalým.

Nezazlívám to nikomu, i já sama jsem to dříve chtěla. Chtěla jsem to, protože jsem byla hloupá. Stylizovala se do něčeho jiného. Do někoho jiného. Jeden čas mi to dobře, vycházelo.

Ano, i tohle se dělo.

Teď se děje jiná věc. Uznání svých chyb, k lepšímu já, k lepší cestě.

Ano, za pouhých pár hodin jsem si uvědomila, proč jsem teď tam, kde jsem.

Proč, jsem na sebe naštvaná. 

To, že jsem šla na pohovor, který dopad tak jak dopadl. Mi mělo ukázat jednu věc. Tu věc, že jsem to vzdala. Ano, své sny jsem vzdala, čekáním na nic. Čekáním na pomoc, na objevení.

Ztratila jsem tolik času, čekáním bez činů. To mě dovedlo k dnešní naštvanosti. Byla to příčina, která mi měla něco ukázat. Něco, co jsem promrhala. Čas.

Každou vteřinu času, kterou jsem si myslela, že dávám naplno. Jsem nedávala naplno. 

Dnešek, mi otevřel oči. Vnitřně mě vzbouřil, nahněval, naštval.

Beru, to jako svoji hloupost. Jinak se to brát nedá. Nemohu a nechci to zazlívat někomu jinému. Jediný, kdo tohle se mnou všechno absolvuje, jsem já.

Mám na vybranou. Nechat se tím vším semlít. Nebo zvednout svůj zadek, přelézt tu červenou čáru, kterou jsem nechávala dlouho být. A začít, dělat to co mě naplňuje. To, čím se chci živit.

Mělo mi to ukázat, kam jsem to nechala zajít svým čekáním.

A hádejte co, nedá mi to spát. Ano, nedá mi to, od té doby, jsem napsala dvěma firmám na spolupráci. Aniž, bych nad tím přemýšlela. Překročila jsem svoji červenou čáru, které jsem se bála.

Proč?

Uvědomila jsem si, že opravdu pro sebe chci něco více.

Něco, za co mi nebude na nic. Co mi nevžene slzy do očí, když se mě děda zeptá tak co?

Když se mi uzavře hrdlo, tím že nad tím jenom přemýšlím.

Vybavím si v hlavě ten pocit, který jsem zažila. A víte co? 

Navíc, jsem ochotná tohle risknout.

Ne, protože bych musela.

Proto, zvednout se z toho svého zadku a den co den se nechat nakopávat. Neznám teď pro tuto, chvíli lepší způsob, jak se dokopat k tomu překonat svojí červenou čáru.

Jelikož ač, se to zdá zvláštní, za tu dobu co jsem se rozhodla jít sama na sebe. Jsem až dnes plně otevřela oči, tím co jsem zažila, hlavně jak jsem se nakopla. 

Není to, tak dávno co jsem sama psala svému známému, že tohle mi je proti chuti. (vnucovat se firmám)

A on sám, ze své zkušenosti, navrhoval tuto formu. 

V té době jsem se zařekla, že budu čekat. 

A co to přineslo?

Nic.

Co dnešek přinesl?

První překročení svých limitů.

Takže nebojte, stále jsem na sebe vnitřně naštvaná. Jenom s jednou změnou.

Zvednout se ode dna a dostat to co chci. Každodenním nakopáváním, toho co si pro sebe nepředstavuji. 

Neberu to jako nový začátek, beru to, jako nově otevřou možnost.

Zdokonalit se, dostát svých snů.