Chyby nás, posouvají
napřed. Každá chyba, je dobrá k uvědomění.
Ano, ještě je stále
stejný den. Stále jsem na sebe vnitřně naštvaná.
Jenom se změnila jedna
podstatná věc.
Uvědomila, jsem si, proč
jsem skončila tady.
Tady, nahněvaná na sebe.
Nahněvá na to, na jakém jsem rozcestí.
Na tom, proč se tím
zabývám.
Většina se bojí chyby
přiznat, je to lidské. Chtít se cítit v téhle době dokonalým.
Nezazlívám to nikomu, i
já sama jsem to dříve chtěla. Chtěla jsem to, protože jsem byla hloupá.
Stylizovala se do něčeho jiného. Do někoho jiného. Jeden čas mi to dobře,
vycházelo.
Ano, i tohle se dělo.
Ano, za pouhých pár
hodin jsem si uvědomila, proč jsem teď tam, kde jsem.
Proč, jsem na sebe
naštvaná.
To, že jsem šla na
pohovor, který dopad tak jak dopadl. Mi mělo ukázat jednu věc. Tu věc, že jsem
to vzdala. Ano, své sny jsem vzdala, čekáním na nic. Čekáním na pomoc, na
objevení.
Ztratila jsem tolik
času, čekáním bez činů. To mě dovedlo k dnešní naštvanosti. Byla to příčina,
která mi měla něco ukázat. Něco, co jsem promrhala. Čas.
Každou vteřinu času,
kterou jsem si myslela, že dávám naplno. Jsem nedávala naplno.
Dnešek, mi otevřel oči. Vnitřně
mě vzbouřil, nahněval, naštval.
Beru, to jako svoji hloupost.
Jinak se to brát nedá. Nemohu a nechci to zazlívat někomu jinému. Jediný, kdo
tohle se mnou všechno absolvuje, jsem já.
Mám na vybranou. Nechat
se tím vším semlít. Nebo zvednout svůj zadek, přelézt tu červenou čáru, kterou
jsem nechávala dlouho být. A začít, dělat to co mě naplňuje. To, čím se chci živit.
Mělo mi to ukázat, kam
jsem to nechala zajít svým čekáním.
A hádejte co, nedá mi to
spát. Ano, nedá mi to, od té doby, jsem napsala dvěma firmám na spolupráci.
Aniž, bych nad tím přemýšlela. Překročila jsem svoji červenou čáru, které jsem
se bála.
Proč?
Uvědomila jsem si, že
opravdu pro sebe chci něco více.
Něco, za co mi nebude na
nic. Co mi nevžene slzy do očí, když se mě děda zeptá tak co?
Když se mi uzavře hrdlo,
tím že nad tím jenom přemýšlím.
Vybavím si v hlavě ten
pocit, který jsem zažila. A víte co?
Navíc, jsem ochotná
tohle risknout.
Ne, protože bych musela.
Proto, zvednout se z
toho svého zadku a den co den se nechat nakopávat. Neznám teď pro tuto, chvíli
lepší způsob, jak se dokopat k tomu překonat svojí červenou čáru.
Jelikož ač, se to zdá
zvláštní, za tu dobu co jsem se rozhodla jít sama na sebe. Jsem až dnes plně
otevřela oči, tím co jsem zažila, hlavně jak jsem se nakopla.
Není to, tak dávno co
jsem sama psala svému známému, že tohle mi je proti chuti. (vnucovat se firmám)
A on sám, ze své
zkušenosti, navrhoval tuto formu.
V té době jsem se
zařekla, že budu čekat.
A co to přineslo?
Nic.
Co dnešek přinesl?
První překročení svých
limitů.
Takže nebojte, stále jsem na sebe vnitřně naštvaná. Jenom s jednou změnou.
Zvednout se ode dna a
dostat to co chci. Každodenním nakopáváním, toho co si pro sebe
nepředstavuji.
Neberu to jako nový
začátek, beru to, jako nově otevřou možnost.
Zdokonalit se, dostát
svých snů.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Nebojte se napsat svůj názor.