úterý 7. března 2017

NAŠTVANÁ NA SEBE SAMU.

Jsem naštvaná sama na sebe, kladu si v sobě otázky. Zda to co chci, není nereálné. Nebo lepší otázku kterou mám, je…
Opravdu chceme nemožné?
Každý jeden z nás, si někdy kladl, tuto otázku.
Zda to vše co děláme, na co myslíme, je náročné, těžké, nereálné.
Do jisté doby, jsem si tohle kladla i já. Pak jakoby, jsem tohle vše, vypustila. Žila tím, čím chci žít. Užívala si každého jednoho dne, který tu jsem. Pro někoho tohle může být směšné a pro druhého to je normální kladená otázka s vděkem.
Dneska, začal ten den.
Den, kdy jsem se nechala přesvědčit nad novým pohovorem.

Říkám si, že nemám co ztratit dokud to vše nezkusím, i když jsem se vydala jinou cestou. Dokud jsem tohle vše dnes neabsolvovala.
Jsem rozpoložená, ne tím pohovorem. Zda se tomu tak dalo říkat, ale lidmi. Lidmi s kterými bych měla pracovat, trávit vzácný čas, který mohu aplikovat někde jinde. Někde kde chci, kde mě to baví, kde si dělám sama pro sebe a na sebe.
Nebudeme si lhát, není to lehká cesta a nikdy nebude. Někdy je rovná, jindy klikatá. Zrovna teď, je klikatá. 
Zrovna teď, mě kope do zadku. 
"Opravdu chceš, takhle skončit? Opravdu chceš něco nesplnitelného. Je špatné pro sebe chtít víc?"
Tohle mě dovedlo jsem. Na rozcestí mého rozhodnutí. Opravdu, chci dělat něco, co pro mě nemá smysl? Opravdu to chci zkusit? Opravdu jsem to dotáhla tak daleko, abych se ztratila - couvala nazpět?
V první řadě, si nesmírně vážím těch lidí, co dělají s lidmi. Co pracují, tak jak bych měla já.

Uvnitř jsem zmatená. Jsem zmatená z toho, co je přede mnou. Chci jít svojí cestou. Chci dělat, to co mě naplňuje, baví tomu, čemu věnuji čas. Mám pochyby. 
Ano, dnešním dnem mám pochyby o tom všem.
Proč?
Je ve mě semínko, nejistoty, které se zaselo dnešním dnem. Dnešním pohovorem.
Mám na vybranou, poddat se tomu, aby semínko klíčilo a odvádělo mě od svých snů. Od toho co opravdu chci.
Nebo se vydat tvrdou, cestou osamění, rozhodování a svých cílů. Jistě, teď jsem to vylíčila černě. Ale pro některé, to tak může být. Mají těžší dosáhnout svých cílů. O to lepší mají zkušenosti, váhu všeho co dosáhly.
Neberu to jako negativitu, beru to jako sakra velkou zkušenost, překročení svých hranicí, jenž mám / máme.
Ty hranice musím překročit, zda chci dosáhnout toho, co potřebuji.
Je jednoduché se o tom zmiňovat, psát to. O mnoho těžší je to udělat.
Proto jsem se na to dala, dokud je ve mě ten pohon. Ten vnitřní pohon naštvanosti na sebe.
Na to, že stojím.
Na to, kým jsem.
Na to, proč jsem dříve nemakala.
Na to, proč jsem se lépe neučila.
Na sebe.
Nebudu se obhajovat, nebudu se omlouvat. Budu se odpichovat, budu se snažit dohnat a překonat to vše co nemám.
Vzdělání.
Prudkost.
Předpoklad k velkému úspěchu.

Tohle vše, musím využít ke svůj prospěch. K překonání, svých vnitřních nejistot. K tomu dostat se za tu červenou čáru. Nevstupovat, nepokračovat.
Naopak, naučit využívat chyb, které mám. Který každý jeden máme. Udělat z nich přednosti, nebát se za ně a hlavně nestydět se.
Možná jsem blázen, tohle vše bezvýznamně psát. Nebo můžu být velký snář, který v tomhle všem vidí budoucnost.
A já jí vidím.
Představuji vám tedy velkého snílka, který je ve mě schovaný, který mi ukazuje své sny.
Který věří výhře v miliony
Který věří ve svůj úspěch
Který se vidí ve svém domě v Poříčí
Který vidí smysl v tom psát 
Který se stydí se zeptat
Který zrovna teď, je šťastný, i když je na sebe naštvaný.
Ano, tohle jsem já.
Nevšední, zajímavá a snílkovská.




Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se napsat svůj názor.