BISTRO& CAFE PŘÍBĚH

Sedím si v nádherné Týnecké kavárně. 

V hlavě přemítám nad tímto místem, které se tu přede mnou ocitá.

Pokud, zapátrám do minulosti toho místa, objevím se v pizerii, která se tu dříve nacházela.

Tohle, nejde srovnat s tím co se tu teď děje. Co tu je.

Porozhlížím se po čisté místnosti. Která je v minimalistickém stylu.

Přede mnou jsou čisté dřevěné stoly, výhled na terasu před kterou je most.

Někdo, by se mohl zarazit, tímto výhledem na most. Já se ptám proč?

Nikomu to nevadí, ani mě ne. Po mostě se prochází hloučky lidí, každý je od sebe odlišný, povahově, vzhledem, dovednostmi a mnohým dalším.

Auta jsou barevná, velikostně jiná, jinak rychlá.

Pokud, bych to nerozvedla do tohoto detailu, nezvedla hlavu před sebe. Ani bych si toho nemusela všimnout. Má hlava stále hledí do obrazovky monitoru. Malým kouskem vnímám rychlost aut, ale nijak mě to neodvádí od toho všeho krásného tady.

Nezáleží co se děje tam venku, je to jenom pohled.  Záleží co se odehrává tady.

Protože tady teď sedím, tady vnímám tu atmosféru nic venku mě nemusí rozptylovat.

O jaké atmosféře to mluvím? Těžko pro tohle nacházím slova, těžko se mi o tom chce psát. Ne, že bych nevěděla co psát, ale jak to nejlépe vyjádřit slovy, jenž se mi nehrnou do úst. Jsou v mé mysli, proudí mým tělem. Jenom se jim nechce ven, nemuseli by vyjádřit to, co doopravdy cítím. O to jediné tady jde. O ty správná slova.

Pokusím se o ně.

Nebudu popisovat obsluhu, lidi tady…

Budu pociťovat dojmy.

Jako v každé kavárně, do které zavítám, v ní musím něco cítit. Něco čemu se říká, dobrý pocit. Domov.

Abych se uvolnila, psala to, co chci, scházela se tady s lidmi. Musím se tu cítit pohodlně. Musím vědět, že kterákoliv slova zde řeknu. Zůstanou ve zdech toho místa, neprojdou ven. Udrží se z nich určitá energie. Určitý pocit.

Není jednoduché najít, takové místo na tohle vše. V dnešní době je to těžká věc.

Ta věc, se mi daří. To hledání, najít místa na uvolnění sebe a své mysli, svých slov.  Do těchto míst se vracím, tam nosím své peníze, svá slova, svou náladu, svou energii. To samé očekávám nazpět, energii, dobrou náladu, pocit bezpečnosti, vřelost.

Není to náročné? Můžete se ptát.

Je to nárok, který by měl být splněn v každém místě, kde se chcete cítit dobře. Kam rádi znovu a znovu zavítáte.

Neříkejte mi, že chodíte rádi do hospody, kde jste cítit kouřem, nepromluvíte ani slovo. Stále vás někdo obtěžuje, hledí na vás zvláštně, šušká si o vás. Chodíte tam opravdu rádi?

Možná ano, a já se pletu. Možná chcete být, pro jiné zajímavý, mít pozornost.

Zajímáte přece tuhle populaci lidí, než cokoliv jiného. Jistě pro mnohé, jste pozorností, ale zrovna dnes jste jsem přišli za odpočinkem, uvolněním, atmosférou. Bude vám tohle vyhovovat? Pochybuji.

O to se tu jedná, i o ten zájem. Sedím si tady, ťukám si do klávesnice. Poměrně hlasitě, někoho to může obtěžovat, někomu to může vadit, někdo se po mě může stále otáčet, sledovat mě.

Víte co?

Nikdo nic.

Všichni jsme tady, abychom tvořili dnešní příběh. Já si tu píšu, dělám si selfii, směji se tady….

Vedle mě sedí mladá žena s učitelkou angličtiny. Hovoří tady, poslouchají videa a nikdo nic.

Naproti mě je muž středního věku, pije si svojí kávu, ujídá kousek sladké dobroty. 

Z druhé strany je žena, které neodtrhla ani jednou svojí hlavu od obrazovky svého Macu.

Vidíte, další věc jsem našla, respektování druhých.

Kolikrát jsem šla s kamarádkou do jisté kavárny. Chtěla jí pustit ukázku z youtube. A první její věta byla.

"Nepouštěj to. "

" Vypni to."

"Ježíš, utlum zvuk."

Proč, bych to neměla pouštět?

Přece jenom, jí chci, něco jsem chtěla ukázat, a ona se bála. Bála se reakcí okolních lidí. Proč, bychom se měli omezovat v tom, co chceme druhým ukázat?

Proč, často přemýšlíme první nad tím, co si pomyslí ostatní. Přece navštěvujeme tyto místa, abychom si ukázali, co jsme zažili. Co jsme udělali, co jsme viděli, přiblížili se sami sobě.

Proč, to nejde všude?

Je to zapříčiněno lidmi? Je to napjatou atmosférou? Stydlivostí? Strachem z okolí?

A já se ptám proč?

Víte co, nebudu se ptát. Nemusím se ptát. Zde v tomhle místě, v téhle kavárně. Je povoleno, tvořit příběhy dnešního dne, každý po svém a zároveň každý pospolu.

Nejsem si jistá, zda jsem to vyjádřila přesně tak, jak jsem chtěla. Ale jedno vím jistě, rozhodně jsem vyjádřila to, co se tu odehrává. To kvůli čemu, jsem, budete chodit, jak jenom budete moci.

Odehrávají, se tu různé příběhy, nechci o nich vyprávět. Chci, aby vás strhli stejně jako mě.

Jak toho chci docílit?

Nijak, toho musíte docílit sami. Tím, že jsem, zavítáte. Sami si přečtete, daná napsaná slova na zdi přání. Prohlédnete fotky, které tu visí na lanech. 

Jenže podle mě, vyjadřují přesně ty zamotané příběhy. Do, kterých jsme schopni se zamotat, každý jeden z nás a každý několikrát v životě. Pokud milujeme, pokud žijeme, pokud prožíváme.

Všechno tohle tu je. Nebudu, vás jsem lákat. Sami musíte uznat zda, to co jsem napsala, vám stojí za to se tu zastavit. 

Prožít a zapsat do vaší mysli jeden příběh, který se tu odehrává. Sami můžete být hlavními hrdiny nebo spisovateli daného dne. Každý jeden den je náš příběh, který si tvoříme našimi volbami.