úterý 7. února 2017

NEUTICHAJÍCÍ DŘEVORUBEC

Tak tohle, jedině mě teď napadá, když má oči, jsou unavená a hlava mi padá na klávesnici.
Jasně si vybavuji pokyny k dnešní pomoci,

- mlaskej
- nereaguj
- stiskni nos
- lehce ššššš

Věřte mi, sakra ani jedna takhle věc nejde. Zkusila jsem, tedy jenom nemlaskej, a název šššš.
Nic dalšího, by nebylo vhodné, vhledem k tomu kde se nacházím.
Opravdu ležím, na nemocním pokoji, jsem unavená. Hodiny na mém notebooku, ukazují 2 hodiny ranního času. Nutně, potřebuji jednu věc....spánek, jenž mi je odebrán, zvukem neutichajícího dřevorubce. Jak někdo tak mladší, postarší dokáže vytvářet zvuky. Šířící se jako válka na frontě. Nejenom po našem pokoji, ale i mnohem dále.
Obsáhla bouře dnešního večera.



 Doteď, si nejsem jistá, zda za si za tohle nemohu sama. " Jak se mohu, ptát sestřičky. Zda mi jsem, někoho přidělí. Když tu, prostě mělo být volno? Měla jsem tu být sama, jako královna na bojišti, mezi čtyřmi stěnami. Ležet uprostřed velkého pokoje, obklopena dvěma modrými loděmi na obzoru."

"Holka, nikdy nechtěj něco pro sebe samou. Obzvlášť, když si potřebuje tvoje mladé tělo, odpočinout, Nechtěj, v tu dobu přítomnost dalších lidí.
Někdy máš být prostě sama.
Sama se svými myšlenkami. Věřte mi, zrovna teď, v tuto chvíli, bych nechtěla nic jiného než kus čistého, klidného spánku. Linoucím se po našem společném pokoji.
Klid. Ticho. Slyšet, cupitající sestřičky po vzdálené chodbě. Věnovat se svým snům, svému odpočinku.

Připadám si jako rošťák, z filmů.
"Babička" ... - oběť... (spícího dřevorubce) ležící nic netušící, na své posteli. V pohodlí svých bílých peřin. Odkázána sama na sebe a na své zvláštní lesní zvuky.
Já .... mladý nevychovanec…. (rošťák v dětském věku)
Zkoumající příčinu toho všeho.
Kuk na pozorovací stanici. Nádech - výdech - nádech - zabručení mezi lesy… ústa se otevírají, zavírají. Vychází z nich zkáza dnešního večera…
Já, jakožto malý ne otrhanec. Lezu si to pod danou postelí. Zkouším výdrž svým vlastním nohou.
Nadzvednu - povolím - nadzvednu - povolím ....sakra nic. Těžkost jejího těla neunesu. Povylezu…
Zesiluje to. V mém výrazu je odhodlání, dnešního tajemného večera v lese,
Zdolat to. Odolat dnešní zkoušce,
Jedeme dále. Co tu ještě máme? Co trocha zašimrání na tyčící se plachetnici, na její tváři?
CVAK…
Ticho… lehký nádech....ruka její se zvedá. Má odchází, schovaná pod kousek lodi, na které pluje v jejích snech. Lehce se zašimrala na své plachetnici.
ČEKÁM ....nedočkavěji než kdy jindy… V místnosti se rozhostilo ticho.
Slyším vlastní myšlenky...raduji se ....raduji se…. Předčasně.
Můj, úsměv strnul.
Hlas, linoucího se dřevorubectví je silnější, než kdy mohl býti.
Jako správný rošťák, rozhodně na něco přijdu…
Honem v hlavě srovnat možnosti. Co mohu a nemohu….? Jsem ztracen… Upadám v boji…
Až najednou, zkouším jinou taktiku.
Co takhle, danou osobu probudit? Není to lehký úkol po, pilulce na ostrov snů. To je zcela nemožné, zkouším, co to jenom dá. Všechny marné pokusy, jsou ty tam.
Zbývají poslední pokusy, mého večera.
"Babi, no tak?"
Nic...jsem v posledním boji před porážkou. Tak počkej.
Beru… bílý jogurt jako zásobu, na horší časy.
"Uvidíme, jak ti ráno bude…“
Na jejím těle, je jedna okázalost, V podobě bílých sametovým rukavicích. Zakrývající závoj, na jejím bojovém nástroji.
Uvidíme, jak si s tím poradíš?
Jako správný lump.
Sám padám za vlast, pouze vždy lehce nadskočím při dalším zvuku.
 Má hlava mi padá, na má ramena. Je klid, v tuto chvíli je klid.
Výhra?
Ne?
Pouze lehké pootočení. Rány z lesa, přicházejí silnější a silnější….


Věřte mi, nějak takhle by to v mé hlavě bylo.
Teď vím jedno, než jsem se dokopala k dopsání je půl 3. Sluchátka v mých uších, nezvládají přehlušit ruch.
Cítím na svém těle, vyčerpanost. Doufám, že jsem se dostatečně unavila aspoň na pár (2 hodiny) spánku.


Ps: doufám, že většina zná nadsázku daného textu. Nerada bych, zodpovídala na nesmysly, dnešní unavené noci,
Věřte mi, nemám na to energii… Sama padám na svou loď.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se napsat svůj názor.