sobota 11. února 2017

CO TAKHLE? SEBEVĚDOMÁ A ZASNĚNÁ....

..... Bere její lehké tělo do náručí. Položí jí na lavičku.
Klekne si mezi její nohy, ty si omotá okolo svých boků.
Hledí na přirozenou krásu, která je před nim. Nejraději by si jí vzal hned, bez okolků. Tak po ní touží. Zkouší to tak, aby si to vychutnali oba dva. Přiblíží se k ní…
Jedno její ramínko stahuje dolů, stále z ní nespouští oči, druhé ramínko. Podprsenka jí drží pouze na prsou. Pozastavil se, čeká. Jakoby vycítila co tím myslí, její ruce se objeví u zapínání. Pomalu si jí rozepne, v okamžiku jí spadne do klína.
Zahodí jí směrem ke dveřím. ...Napřímí se k ní jeho ruka směřuje na její prso. Lehce ho mačká. Druhou rukou si okolo sebe povoluje deku.
Ta samá ruka, směřuje do jejího roztouženého klína. Cítí její připravenost. Stahuje jí kalhotky. Lehce se zapře o své ruce, nadzvedne zadeček. Sejme z ní poslední část oblečení. Musí povolit nohy, které má okolo něho.
... Stahuje je, zahazuje na zem. Sedí před ním v celé své kráse.
Na jeho očích vidí, jak po ní touží. Ona touží po něm.
Stoupne si před ní. Bez jediných okolků si před něj klekne. Ruce jí směřují na okraj trenýrek, pomalu je stahuje. Zakousne se do svého vlastního rtu nedočkává chvílí, která přijde. Stahuje je opatrně, až leží na zemi. Jeho chlouba je před ní. Toužebně na ní hledí. Přiklekne k ní. Chytne jí za obličej smyslně tančí s jejími rty. Jeho ruce jsou na jejím těle, její ruce jsou na jeho nahém těle. Přitáhne si jí k sobě. Nejenomže viděla, jak je připraven už to cítí na svém těle. Odtrhne se od jeho polibků. Lehce se postaví, Smith si sedne na paty, jakoby věděl, že přesně takhle si to před stavuje. Obkročmo se usazuje na jeho chloubu. Cítí, jak lehce jím to spolu jde. Splynou v jedno tělo v jednu mysl. Přitisknuta na jeho těle si hrají do not. On jí drží, tak strašně pevně. Ten stisk jí nebolí, líbí se jí.
Přehoupne si ji na zem, zaboří se víc….tvrději...chce jí.
Doráží...chvíli tvrdě….chvíli jemně. Cítí, jak pod ním vydechuje, sténá. Užívá si ten pocit až do jejich vrcholů. Zahledí se na její tvář, políbí jí na čelo. Vydechuje svůj dech. Ten smyslný pocit, jenž oba cítí.
... Ona je u většího vytržení… Políbil jí na místo touhy. Na místo, kde se žena ujišťuje o lásce svého muže. Udělal to tak přirozeně, aniž by nad tím přemýšlel.
Leží pod tíhou jeho těla.
Vydechuje mu do hrudi. Sladce ho políbí, ruce se jí snaží obepínat jeho tělo. Pomalu z ní vyklouzne ven. Povolí svůj stisk jeho těla, které obepínala. Jejich oči se zahledí do těch druhých, na rtech se jim vykouzlí úsměv, který stvrdí polibkem. Lehne si vedle jejího vyčerpaného těla. Ona si položí hlavu na jeho hruď, hladí ho svými jemnými prsty. Vychutnává si tu chvíli sním. Smith jí hladí po rameni, dokud oba neusnou.

..včerejší večer byl tak přirozený… Budím se o dost dříve než Smith. Snažím se ho nevzbudit, opatrně se dostávám z jeho objetí……”Včera si musel být opravdu unaven.”
Přiletěl si a podle všeho si ani nespal.
Pomalu jsem se zvedla, sebrala si věci, které se nacházeli všude po místnosti.
Čas je okolo sedmé hodiny ranní.
Brady slyšel pohyb na zemi. Zvedl hlavu...zahlédl mě…..postavil se….oklepal…..protáhl a vyšel si to směrem ke mě. Mezitím jsem pootevřela dveře, musela jsem pustit trochu čerstvého vzduchu. Pes mi vyběhl ven ….
V té chvilce jsem se snažila obléci, své věci na sebe. Bála jsem se, aby se nevzbudil.“Stále spí, opravdu musel být vyčerpán”
Rozhodla se jít do hotelu. Přece jenom je to kousek. Protáhnu se mezi dveřmi, tiše je zavřu. Dnešek, bude opravdu krásný den…
Bouřka dopadla dobře, nic se nestalo aspoň zatím nic nevidím.
Jdu si pomalu, nemám kam chvátat, Brady se mi motá pod nohama. Hotel už je na obzoru. Přibližuji se k němu. Vcházím do recepce, kam už dorazila Melissa.
Nemá se proč divit, tomu co tu dělám v takovou ranní hodinu.
“Dobré ráno.”
”Dobré ráno i tobě”
“Nějaké novinky?”
“Pokud se nemýlím, jenom pan Smith se tu včera už neukázal.”
“Ani, nemohl.”
Vydávám ze svého hlasu.
Hledí na mě tak udiveně… Něco je špatně?
“Včera nás zastihla bouře směrem do altánu, kde jsem narazila na pana Smitha.”
Bez jediné odpovědi, odcházím k výtahu. Podle všeho jsem jí vzala vítr z plachet.
Naštěstí vidím, jak k ní přicházejí nový hosté. Dveře výtahu se otevřou a stojí tam Peter s Mildred.
“Dobré ráno Klarisso.”
Jako vždy se na mě usmívají. Jsou to tak milí lidé.
“Dneska nějak brzo?”
“Ano, brzo.”
“Jdete na snídani právě včas. Dobrou chuť.”
Nastupuji do výtahu. Nikde mi nezastavuje a tak rovnou jedu do svého apartmánu. Dveře se otevřou, Brady z nich vyběhne. Podle mě začíná být dost hladový, těší se na snídani. Snažím jít co nejrychleji to jde, vytahuji klíč z kapsy...a odemykám. Jak jinak, zase je doma první. Rovnou ke své misce, slyším ten rach tající zvuk o kuchyň. Pomalu k němu přijdu, otevírám lednici. Zbystří….pevně mě sleduje. “...hladovec..” Vytahuji přichystanou masovou směs, kterou pro něj mám.
Dávám mu jí do misky.
Linu si to rovnou do koupelny. Musím si dát rychlou sprchu. Svlékám si věci, které rovnou házím do dřevěného koše.
Nahá nastupuji do vany, kde na sebe stříkám poměrně teplou vodu.
Myji si tělo. Sjíždím po krku směrem k prsům, vzpomínám na včerejší noc, jaké to bylo propojení mezi námi.
…..Přesně věděl, jak to bude, nespěchal. Bral si mě střídmě.
Pomalu otevírám oči...chci to zažívat znovu. Tu rozkoš...vzrušení…
“ Každý den...každičký jediný den s ním…”
Osprchuji se, vstanu z vany zabalím se do ručníku.
Rychle si vyčistím zuby. Pohlédnu na sebe do zrcadla, můj obličej je stále stejný jako jindy. Jenom já se cítím jinak. Takhle spokojená jsem nebyla dlouho, usmívám se na sebe. Opláchnu si obličej od pasty. Vezmu nejbližší rtěnku, malinko vyšpulím rty. Zahledím se na pár minut do zrcadla, poté si konečně namaluji rty.
Odložím mokrý ručník vanu, kroky se vydávám do své ložnice. Roztáhnu velké dveře, jenž odkryli můj malý šatník. Vstoupím do něj.
Vyberu si tmavé spodní prádlo, ruka mi zamíří do tmavě zelených zavazujících krátkých šatů. Zamotám do nich svoje tělo. Vlasy si nechá volně spadnout na záda. Nerada si je suším.
Odejdu se podívat na Bradyho, leží na svém velkém pelechu u kuchyně. “Brady zůstaň…“
S motá se do klubíčka a oddechuje. Kroky mě vedou ke dveřím, opřena o komodu si nazouvám sandále. Pootevřu komodu, kde leží malé černé psaníčko. Rukou se po něm natáhnu. Vyndám ho ven, otevřu a z kontroluji zda jsou uvnitř klíče a peněženka.
Bokem strčím do komody. Rukou se natahuji po klice ode dveří.
Procházím jimi, lehce je zabouchnu. Ladnými kroky docházím k výtahu. Dveře se otevírají, než k nim přijdu. Vidím v nich smějící se manželský pár …
”Když je vidím, doufám i ve svůj harmonický vztah.“.
Jejich oči spočinou na mě.
“Jdeš na tu schůzku?”
Prohazuje Peter vystupující z výtahu po boku Mildred.
„…. Ano, dneska je ta schůzka s asistentem. Doufám, že nebude chtít, abych se účastnila aukce.”
“Třeba je na čase se vrátit….Nikdo nepopíše tolik emocí jako ty ...Uvědom si to, si středem toho všeho.“
...tohle svým způsobem vím, proč mi to každý říká?… Snad sama vím co je pro mě nejlepší…
“Možná máš pravdu…..Uvidíme.”
Obcházím je, nastupuji do výtahu….Oddechnu si “
Snad má Mildred pravdu.”
Mačkám přízemí. Výtah se rozjede směrem dolů. „Třetí patro.”
Dveře se otevřou, když se do nich nahrne Daisy.
Mé oči spočinou na malém psovi, který je Sebastiana a Patrika.
Slyším hlas z otevřeného pokoje, ten hlas je Patrika
“Jak to, že si jí tam nechal samotnou no tak Sebe.”
„… Vidím na ní”....stojící ve dveřích. Koukající na mě a Daisy, ke které jsem se sehnula, abych si jí pohladila. On na mě od dveří zamává a z jeho úst vychází.
”Ahoj Klarisso, klidně jí polož na chodbu, tady to bude ještě na dlouho.”
Jeho pohled spočine do vnitřka pokoje. Podle jeho dnešního tónu, usuzuji, že to tam nevypadá moc na dobré ráno.
Odkládám tedy Daisy ven před výtah, kde si chudinka sedne, otáčí hlavu na Seba.
“Daisy zůstaň.”
Jemným hláskem na ní zavolá, ona se však zvedne a jde směrem k němu. Sama pochopila, že to bude nejlepší.
Mé dveře od výtahu se zavírají. Vidím, jak Seb kouká do pokoje a ona se k němu přibližuje. Výtah se znovu rozjede směrem dolů.
“Vítáme vás v přízemí.”
Dveře se otevírají. “Crrr….Crrrr... Crrrrr.”
“Ano Pepe.”
Vychází z mého hlasu, když se mé kroky vydávají z výtahu směrem ke kuchyni.
”Mluvil jsem s tím asistentem od aukce. Je tu už od včerejšího večera a chce se sejít přímo v ateliéru.”
…..poslouchám hlas, který se line z druhé strany telefonu.
„..... Dobře, jaký je tedy čas. Na schůzku.”
”Čas stále platí 11:30 odpoledne.”
Mé kroky se linuly rychle, nacházím se v kuchyni s telefonem u ucha se koukám na hodiny, která ukazují 7:55 ranního času.
“Dobře, to bych měla stihnout.”
pokládám telefon. V kuchyni je v tuto ranní hodinu na pilno. Připravují se snídaně na pokoj pro hosty, kteří si chtějí přispat a nechodí na snídani do kavárny. Paul si mě všiml, hned jak jsem vešla do dveří.
”Myslím, že budeš chtít tohle”
Ukazuje směrem na proutěný piknikový koš, u kterého je term hrnek s kávou. Nechápavě na něj hledím
”Myslíš tu kávu?”
”I ten koš, pro tvého přítele v altánu.”
Vyvalím na něj své oči a ústa se mi pootevřou. Myslím, že nikdo neměl tu možnost to slyšet, všichni jsou na druhé straně kuchyně. Všiml si mého výrazu
”Za ta léta už si mohla přijít na to, že já vím všechno.”....usměje se s tím svým šibalským úsměvem.
”Neboj nikomu jsem to neřekl.”
ruka mi sahá po termohrnku,odklopuji víko koše. Vidím croissanty….ovoce...šunku na talíři….máslíčka...pečivo.
Ruce mi vytáhnou croissant přikládám si ho k ústům, slastně koušu, jsem hladová. Drobky mi padají na zem, některé se zastaví v mém výstřihu. Nevšímám si toho… Ta chuť se mi rozplývá na jazyku.
Od včerejška jsem skoro nic nejedla.
Poté co dojím croissant, si nejsem jista, jak je na tom moje rtěnka.
Paule si všimne, jak koukám do telefonu, a upravuji si rty.
”Vypadáš dobře,...vše je jak má být.”
Odtrhnu se od telefonu”
“Dobře.”
Jedna má ruka bere koš, druhá termohrnek. Psaníčko házím do košíku.
Pomalými kroky odcházím z kuchyně, když se ještě otočím na Paula. Pomalu otevírám ústa v naznačení, poslední mé prosby.
“Ano, vyvenčím Bradyho.”
Odpovídá mi, aniž by věděl, na co se chci ještě zeptat….”Ten chlap je opravdu úžasný….Nechápu jak některé věcí ví, ale ví je. Jakoby měl 6 šestý smysl.--”
Vycházím z kuchyně, míjím hosty na kavárně, usmívám se na ně.
Některý z jejich pohledů spočine na mě, bez jediného hlásku. V jejich pohledech je arogance...povrchnost...zlost... Přecházím přes to… Tohle nemá cenu.
Jdu přes Melissu, které zrovna dorazili další nový hosté na ubytování.
Je na ně milá jako vždy, cením si její práce.
Vycházím z hotelu, jdu směrem k altánu. Cesta mi trvá tak 20 minut. Není lehké se sem dostat, ale stojí to za to….Všude okolo jsou stromy...klid...zpívající ptáci…
Cesta je dobře znatelná. Přibližuji se pomalými kroky k altánu, dopíjím ranní kávu. Zlehka otevírám dveře. Pro klouznu dovnitř, snažím se být opravdu tichá. Pomalými pohyby, abych ho neprobudila, se rozhodnu jít rovnou do kuchyně.
Odložím košík na linku. Rozevřu ho, vyndávám obsah košíku ven. Samé dobroty, jedna lepší než druhá. Objevuji housky od paní Barnesové….”zbožňuji je”
Musím uznat, Paul vědět co zabalit.
Z kabelky tahám telefon, kontroluji čas 8:15.
“Dobře ještě mám chvilku, na to se tady zdržet.”
Otočím se, jdu směrem do knihovny…..po většinu času tam mívám i prázdný sešit, abych mu napsala vzkaz. Procházím knihovnu a nevidím ho.
Dobře, vedle mám plátno napíšu to na něj.
Jdu do vedlejšího pokoje na zemi vidím ještě sklenice od vína a flašku. Jdu k nim pomalu našlapuji, abych ho neprobudila.
Sklenice mi lehce o sebe cinknou, nic stále spí ani to sním, nehnulo.
Odnáším je spolu s lahví od Merlota.Pokládám je na linku. Jdu zpět do místnosti a rovnou k plátnu. Mám tu dvě velikosti střední a velkou. Na stojan dávám střední.
Jediná barva, která je použitelná je červená….Spíš je na kraji, nemusím tedy lovit ostatní barvy.
Pevný štětec do rukou, namočím ho v červené barvě a zešikma píši.
….“Musela jsem odejít na schůzku. Snídani najdeš na lince.”
v hlavě přemýšlím, zda je to vlastně to co jsem chtěla napsat… Po včerejší noci mi to přijde...strohé…..stručné….neosobní.
Nejsem si jista, že bych to tam měla nechat.
“Možná by ses měla ještě podepsat.”     …. Leknutím se otočím.
”Nečekala jsem, že budeš tak brzy vzhůru.”
Smith leží na kožešině a kouká na mě tím svým rozespalým pohledem. Po ránu je tak rozkošný.
”Musím říct, že je to originální.”
Vychází z jeho rozespalého hlasu a pomalu se zvedá, deku si omotá okolo boků. Je to velice příjemný pocit koukat na takového muže po ránu, navíc když ten muž je Smith.
Stále stojím u stojanu s mým strohým vzkazem, v ruce držím štětec, který už namáčím do lihu, aby se odmočil.
Zezadu ke mě přichází lehce mi odhrne vlasy stranou. ….Políbí mě na krk, jednu ruku má položeném na mém boku. Rozespalým hlasem mi šeptá do ucha…
”Namoč ten štětec do barvy.”..... pohlédnu na něj, věnuje mi jeden sladký, rychlí polibek na ústa.
Stále z něho cítím včerejší víno.
Poslouchám ho, odkládám líh. Štětec namáčím do stále otevřené červené barvy.
Držím štětec namočený v barvě.
Stále mě drží za jeden bok, stojí svým tělem za mnou. Chytá mojí ruku se štětcem, štětec směřuje na plátno. Pootočím se na něj, co se chystá udělat. Kouká mi přes rameno.
“Sleduj, jak nám to půjde.”
….hledíc na plátno se nechám vést jeho rukou, kterou se snaží napsat mé jméno. Docela nám to spolu i jde, sice je to kostrbaté, ale je tam.
Na bílém plátně, červeným podpisem ztvrzeno…. Klarissa.
Nejde o to jméno, jde o tu chvilku, kdy se zapojil do mého umění. Soustředil se na to, svým pohledem. Byl první po dlouhé době, kdo zasahoval do mé tvorby. O to tu šlo. Zahleděl se na to, co jsme napsali….na pro něj dokonalý obraz. Zanedlouho vychází z jeho úst...přesně ty správná slova…
”Teď je to dokonalé…..Ty si dokonalá.”
Červená barva, je všude okolo i na plátně
Otočil si mě. Tak rychle, aniž jsem se stihla vzpamatovat.
Držel mě pevně, nemohla jsem při té rychlosti spadnout. Sice jsem trochu zamotala nohy, ale povedlo se mu to. Jeho rty spočinuli na mých.
Ruku se štětcem jsem měla zaháknutou za jeho krkem. Tak vášnivě po mě toužil, cítila jsem to, probudil se. Ruce mu tancovali po mém těle.  ”..crrrr….crrrr….crrrrr.”
V kuchyni mi zvonil telefon, oba jsme ho slyšeli.
Jeho to nezajímalo. Odtrhla jsem se od jeho rtů.
Věděl, že mě to vykolejilo.
Nedal se….Dál mi projevoval své, polibky které se nacházeli na mém krku.
Mé ruce ho drželi. Mé ústa byla pootevřena a zasténala. Jeho rty směřovali na má ňadra…….Telefon přestal…..
O pár vteřin začal znovu. “....crrrrr…..crrrr…..crrrr….”
Cítil, že jsem nesvá. Věděl, že si to neužiji.
Pomalu odtrhl hlavu od mých prsou pohleděl na mě.
Na mých očích viděl, důležitost hovoru….
Poodstoupil ode mě. V jeho očích jsem viděla, rozhodnost...dostat mě…
Odběhla jsem do kuchyně, šátrající v kabelce, jsem vylovila telefon. Na display byl Pepe….”Věděla jsem to…” Udýchaným hlasem jsem promluvila.
”Ano, co se děje.”
“Jak to s tebou vypadá….? Už si vyjela nebo si ještě v hotelu?”
…..stojím směrem k lince, snažím se mu odpovědět. V ten moment, co do svých úst snažím dostat odpovědět.
Popadl mě. Otočil mé tělo k tomu svému. Vysadil na linku.
….Nevěřícně na něj hledím, držíc telefon
“Ne, ještě jsem neodjela, ale každou chvílí vyrazím”

Jeho ruce mi zajíždějí pod krátké šaty, chytá mi kalhotky. Z obou stran, sune je směrem dolů.
Vidí jak na něho hledím, aby je sundal, musím se mu nadzvednout….Kroutím na něho hlavou, ruka mi spočine na jeho rameně.
Jeho ruce se od mých boků, přesunou na zadeček, přistrčí si mě blíž.
„…Aaa” ...vydávám nečekaný zvuk.
“Klarisso, děje se něco?”.....ozývá se z telefonu.
“Ne...ne jenom jsem málem šlápla na Bradyho.”  
Na jeho pohledu vidím oči dravce, nevzdává se. Kalhotky mám v rychlosti dole.
Jednou rukou mě drží za zadeček, druhou si povoluje deku.
Padá mu dolu vím, že je připraven. Věděla jsem to už předtím.
Z telefonu si line Pepeho hlas.
“Potřebuji, aby ses stavila u Paní Barnesové, málem jsem na to zapomněl. Něco pro mě má.”
…….. hledí na mě jako já na něj. Dech se mi zrychlil.
Na mé tváři, vidí pocit chtíče. Ví to, ví, že ho chci.
Takhle by se nechoval. Přistoupí ke mě blíž.
Vyčkává. Hledím na něj, čekám. Nohy si obmotám okolo jeho pasu.
Ví, že vyhrál. Očima sjede na můj hrudník, který se zvedá samou nedočkavostí. Aniž by jakkoliv přestal hledět na můj hrudník. ….vniká do mě.
Cítím ho, moje tělo se zachvěje, kousnu si ret.
Vypnu telefon….
... Druhou ruku položím na Smithovo rameno, tančíme spolu v jednom ohni. Přitahuje si mě k sobě. Jeho ruce mě drží tak pevně. Vidím na něm, jak se zaměřil na mé rty na můj dech.
Cítí ten chtíč, který k němu mám. To sexuální napětí je pro oba jasné.
Přidal. Pohybuje se rychleji, líbí se mi to. Mé rty vydávají tóninu, která je hudba pro jeho uši…...Přestal…. Proč přestal?
Podívám se na něj, nechápavým toužícím pohledem. Mé rty jsou lehce pootevřené, vdechují vzduch dovnitř.
Je si vědom toho chtíče…Hraje si se mnou…..
Z ničeho nic, přidal ohromným tempem. Má hlava spadává na jeho hruď…….vydechuji….
Jeho pohyby jsou stále silné, rychlé.
Najednou spočine jeho hlava, na mé…
Z jeho rtů vyjde poslední slastný vzdech.
Pevně mě objímá.
„…. Ty mi dáváš?” …..jeho hlas je sladký.
„…. Já? Vůbec nevím, o čem mluvíš.”
Dodávám líbajíc jeho hruď. Pomalu, ze mě vyjde…...Odtáhne se.
Na jeho těle, stékají kapky potu…..”Dalo mu to zabrat”.....pousměji se na jeho hruď.
…...Myslím, že to zaznamenal. Jeho ruka spočinula na mé tváři, když mě políbil na čelo.
Odchází ze dveří.
Hledím na jeho nahé tělo, které pomalu zachází za roh. Musím uznat, že za světla vypadá ještě lépe. Pomalu se odstrčím z linky, abych mohla seskočit.
….Ohnu se pro telefon, který mi spadl na zem, nebo jsem ho tam zahodila…. Kdo ví?
Seberu ho,zapnu,čas 9:15. Rychle sahám po kalhotkách. Smith už je ve vedlejší místnosti. Oblékám si je.
Otočím se pro kabelku, zasunu do něj telefon. Vezmu si thermohrnek a jdu směrem k němu. Jediné, co má za tu dobu na sobě jsou trenýrky.
V ruce má telefon, podle všeho je vybitý. ….nějak se o toho rozčiluje…
“Pokud potřebuješ nabíječku je v kuchyni v posledním v šuplíku.”.....podívá se na mě a naznačí úsměv. Něco ho, jak je vidět tíží, nechce o tom mluvit. ….Neptám se.
“Už jdeš?. Myslel, že spolu posnídáme…”
“Ano, musím na tu schůzku.”
“Uvidíme se večer.?”
“Myslím, že si musím zabalit…..,abych ti uvolnila apartmán.” …...dodávám hlasem, jemným.
Přichází ke mě, telefon stále v ruce. I tak se natahuje na mé boky.
“Nemusíš přece nic uvolňovat, můžeš tam zůstat.”
.hledím na něho, přesně vím na co myslí. Jeho polibek na můj krk to potvrzuje. S úsměvem v hlasu dodávám.
”Co by si o mě ostatní pomysleli? Navíc musím dohlížet na práce u jezera, které tam budou.” ...Podívá se na mě, tím jeho obličejem, ale nemusíš. ...nadechuje se jsem zvědavá, co řekne.
”Dobře, ale nemusíš vyklízet všechno.”
“To,....si ještě rozmyslím.” ….směle dodávám, pohlédnu na něj.
Je tak kouzelný když se směje, má to něco do sebe. Jeho kamenná tvář je svůdná o tom není pochyb, ale jeho úsměv. Ten mě přitahuje více. ….Přijde mi v něm totiž nejistý.
“Líbí se mi, když se směješ.”
„…. Opravdu?” ...udiveně na mě hledí.
“Třeba se budu smát více.“… dodává, když se jeho rty přibližují k těm mým.
Poté mě pouští, lehce mě plácne po zadečku prohazujíc.
“Užij si den.“.
Rozejdu se směrem ke dveřím….. rozevírám je… otočím se, abych je zavřela.
”Neboj, užiji….”
...lehkým hlasem dodám. Zavřu po sobě dveře.
Vidím jak na mě hledí. Odcházím směrem k autu.
Trochu si chvilkami popoběhnu. Cesta mi utíká rychle.
Ještě, že jsem naučila žít v tomto podnebí za jiným okolností by ze mě lil pot. Dnes je teplý den, není takový jako v plné sezonně, ale je teplý. Většině lidem toto klima, dává zabrat mě to trvalo tři roky než jsem si na to zvykla. Pomalu vidím přístřešek na auta. Blížím se k němu, rukou si rozepínám kabelku a vyndávám klíče.
Auto, odemknu na dálku a jsem skoro u něj.
Otevírám dveře, nastupuji do něj. Klíče položím zpět do kabelky a zapínám tlačítko Start/Stop. Auto se nastartuje, mačkám spojku zařadím zpátečku a couvám. Vzadu mi nic nepřekáží….znovu mačkám spojku, přehazuji na jedničku a jedu dolů.
Sjedu pár metrů, zastavuji u Barnesů, zatroubím.
Pan Barnes otevře dveře, zamává mi, za ním jde jeho žena s krabicí.
Stáhnu dolu okénko
“Dobrý den.”
Ona už je skoro u dveří, otevírá si je. Dolu u spolujezdce mi dává krabici.
“Kolik jsem vám dlužna.?”
“Nech to být Klari,vyrovnám se s Pepem.” ….hledí na mě, zavírá dveře. Dneska vypadá poměrně více unavena než kdy jindy. Je to poznat na jejím obličeji, naštěstí zítra se vrací její dcera s neteří, které pomalu přebírají jejich pekárnu.
Je stejně nadána jako ona.
Zavírám okénko, mávám, panu Barnesovi, než k němu přijde jeho žena, která vchází dovnitř …..zavře za sebou dveře. Rozjedu se, cesta trvá skoro 45 minut.
Poslouchám rádio. Přemýšlím nad dalšími věcmi okolo obrazů….Ve volné chvíli přemítám nad dalšími sny ......



Žádné komentáře:

Okomentovat

Nebojte se napsat svůj názor.